Jak to začalo

Historie Čierneho kameňa, "Mekky" adventistických trampů, se začala psát v roce 1956 v nemocnici Ostravě-Vítkovicích a pokračuje až dodnes.

Můj bratr, Vilém Bogocz, se zde před víc jak padesáti lety seznámil a spřátelil se spolu-pacientem, panem Robertem Kratochvílem. Tento velký milovník přírody, tramp a zálesák Viléma po uzdravení pozval na vandr slovenskými horami. Dohodli termín. Robert pozval některé své přátele a Vilém zase své a pak v létě roku 1957 společně vyrazili do nádherné Kvačianské a Prosecké doliny.

Bylo nás tenkrát deset. Dvě skupiny mladých lidí, kteří se do té doby vůbec neznali. Jedni byli zkušení trampi a druzí na takový opravdový vandr vyrazili poprvé. Bylo to nádherné. Náš horský vůdce Robert zjistil, že my, ač klasickým trampingem dosud "nepolíbení", jsme lidé, kteří přírodu opravdově milují a umí se v ní i k ní správně chovat. Rozhodl se proto, že nás také zavede ještě na další, krásná místa. A tak jsme se nakonec dostali i do doliny Lubochňanské.

Je to údolí dlouhé 24 kilometrů a vede z Lubochně až k úpatí Čierneho kameňa, který má výšku 1481n.m. Nachází se v pohoří Velké Fatry.

Tentokrát se naší výpravy mohla zúčastnit jenom polovina těch z minula a proto jsme přibrali čtyři nové účastníky. A v tomto novém obsazení jsme vyrazili, tentokrát už přímo na Čierný kameň. Bylo nás celkem devět - Robert Kratochvíl, Vilém Bogocz, Jiřina Bogoczová, Adina Tilová, Bogoczová Ruth ("Dýka"), Gertruda Kratochvílová, Josef Bogocz + jeho manželka Ruth a Tom Gomola. Bylo to v létě roku 1958 nebo 59 (to jediné nevím na 100%), kdy jsme kolem půlnoci vyrazili z Karviné vlakem do Žiliny. Ráno jsme se bohatě nasnídali ve výborné mléčné jídelně a pak dalším osobákem pokračovali do stanice Lubochňa.

Nedaleko nádražíčka právě nasedali lesní dělníci do maličkého vláčku úzkokolejky, který je dopravoval na místo práce. Když nás uviděli pod tíhou našich batohů a zjistili, že máme namířeno až na konec lubochňanské doliny a potom ještě nahoru pod Čerňák, tak se jim nás zželelo a pan strojvůdce nás do vláčku přibral jako "černé pasažéry".

Velmi jsme se zaradovali a uvelebili se, kde se dalo. Ještě, že vagónky byly otevřené; jinak by se tam ten náš náklad ani nevešel. Díky vstřícnosti našich slovenských "bratří" jsme se větší část 24kilometrové cesty vezli. No, a abychom našim dobrodincům jejich cestu do práce trochu zpestřili a odměnili se jim za jejich laskavost, tak si Robert a Vilém nasadili škrabošky a osádku vlaku cestou "přepadli". Jeden s dlouhou karabinou a druhý pak s pravým kovbojským koltem v ruce, zinscenovali dramatickou show - "přepadení dostavníku".

Tento odsouzeníhodný čin byl zadokumentován na filmu, který se později někde ztratil. Takže vám ho, žel, nemohu dát k nahlédnutí.

Po vystoupení z vláčku, veselém a srdečném rozloučení s osádkou, jsme vyrazili na strastiplný pochod. Počáteční mírné stoupání se brzy změnilo ve velmi prudké. A kus cesty jsme stoupali kamenitým korytem potoka. Bylo sice téměř vyschlé, ale místy tak příkré, že jsme se museli přes balvany doslova drápat po čtyřech. A navíc se v dálce začalo ozývat hřmění, které nevěstilo nic dobrého. Bouře se víc a více přibližovala. Setmělo se. Nebe se černě zatáhlo a bylo křižováno blesky. Hřmot bouře sílil a začínalo pršet. S vypětím posledních sil jsme se konečně doplazili na nevelkou rovnou planinku. Jak rádi bychom se tu alespoň na chvíli natáhli do trávy a trochu si odpočinuli; ale nebylo to možné, neboť se blížila noc a silně pršelo. Než se bouře a déšť rozpoutaly naplno, stačili jsme ještě narychlo postavit oba stany a skrýt se v nich. Konečně jsme ztrápeným tělům mohli poskytnout trochu oddechu...

Jak proběhla první noc, to už si vůbec nepamatuji; ale ráno už po bouři nebylo ani památky. Sluníčko krásně hřálo a likvidovalo mokré stopy po dešti. Byli jsme pod Čierným kameňem...

Bylo pondělí a začínal nám krásný týden přátelského společenství; týden plný kouzelných zážitků. Doslova ztraceni uprostřed divoké přírody v tichu, daleko od civilizace, ruchu měst a našeho lidského pachtění jsme nasávali plnými doušky krásu přírody - ten krásný dar Boha člověku. Posvátné ticho přerušoval jenom bzukot hmyzu a někdy zvuk kytary provázející náš zpěv při ranní a večerní pobožnosti. Pili jsme vodu přímo z potůčku a jako přílohu k jídlu vařenému v kotlíku nad ohněm jsme sbírali dary lesa.

Nezůstávali jsme však jenom na našem tábořišti, ale vyráželi jsme do blízkého i vzdálenějšího okolí. Tábor jsme opouštěli bez obav, že by ho někdo našel, neboť byl skryt v hlubině lesa. Někdy jsme si vyšlápli i do výše nad táborem; do skal vrcholu Čierného kameňa, do medvědího teritoria Ale medvěda jsme při tom, naštěstí, nepotkali. Jen jeho stopy někteří dobří znalci přírody v rozměklé půdě objevili. 

Uskutečnili jsme také jeden noční výšlap, na který do smrti nezapomenu. Po uhašení táboráku jsme vyrazili z našeho skrytého tábořiště směrem ke konci skalního masivu Čierného kameňa. Když jsme vyšli z temnoty lesa na travnatou planinu těsně pod jeho nejvyšším vrcholem, překvapil nás nečekaný jas. Vše kolem nás bylo jako postříbřené a nepopsatelně krásné. Jako v pohádce. A nad tmavým vrcholem zářil neskutečně velký měsíc. Od té doby už nikdy, nikde jsem nezažila krajinu tak jasně ozářenou obrovským měsícem jako tomu bylo tehdy v noci pod Čierným kameňem.

Hned první večer, když jsme seděli u táboráku, zaslechli jsme nějaké podezřelé, dosti silné nezvyklé zvuky. Jako když se nějaké velké zvíře prodírá houštím. Samozřejmě nás hned napadlo, že se odněkud do našeho tábora prodírá medvěd. Všichni jsme zbystřili pozornost a Robert pohotově uchopil pušku a od ohně namířil do temnoty. Napjatě jsme naslouchali praskotu v temnotě a Robert odjistil závěr své pušky. S tichou modlitbou v srdci jsme očekávali, co se bude následně dít. Zvuk sílil a něco se v temnotě blížilo k nám... Nakonec se v mihotavé záři ohně objevil kůň na němž seděl muž. Obava z medvěda opadla, ale napětí zůstalo. Kdo to je? Co tu pohledává? Neublíží nám? Byl také, podobně jako Robert ozbrojený puškou, ale na rozdíl od Roberta ji měl zavěšenou na rameni. Z nočního návštěvníka se vyklubal hajný z lubochňanské hájovny. Slyšel odpoledne střelbu našich hochů, kteří zkoušeli přesnost svých zbraní. A tak se večer vydal narušitele vypátrat. Za malou chvíli se vše vysvětlilo a nakonec i v dobré obrátilo. Hajného jsme pozvali k ohni a navzájem jsme se představili. Na přátelství jsme vypili pohárek teplého čaje a hajný byl rád, že nemá v revíru nebezpečné škůdce. Ráno nás znovu navštívil a zavedl nás na lepší místo s výhledem do lubochňanské doliny. Ta louka byla podstatně větší a hlavně suchá. První planinka, na které jsme se večer za deště usadili, byla močálovitá a hajný tvrdil, že jí rádi navštěvují divočáci. Náš nový přítel, hajný, se s námi spřátelil natolik, že jsme od něj dostali povolení k pobytu v jeho revíru i pro příští rok. A také jsme to hned další rok využili. To už nás tam přijelo kolem dvaceti ze Slezska, Moravy i Slovenska. Mezi námi byl také Milan Samiec, který pak na Čierný kameň přivedl Jerryho. A ten sem začal vodit kamarády z mládeží různých sborů CASD, kde byl kazatelem. Ale to už je jiná kapitola historie ČK. Jiné příběhy; jiné zážitky, které vám popíšou další přátelé ČK.

Ach; jak moc se nám tenkrát nechtělo odejít z té krásné planiny pod "Čerňákem" s vyhlídkou na lubochňanskou dolinu. Nakonec jsme jí zamávali a zamyšleně jí opouštěli s tajným přáním v srdci: Někdy v budoucnosti ji znovu navštívit...

Milí přátelé, objevíte-li i vy v přírodě nějaké podobně krásné a kouzelné zákoutí, tak si ho nenechte jako tajemství jen pro sebe. Neváhejte a zaveďte tam, podobně jako my vás, i vy své kamarády, aby se oni potěšili krásnou přírodou, kterou pro nás Bůh stvořil. 

Loučím se s vámi s přáním prožití mnoha podobných pěkných chvil v zákoutích divoké přírody, ať již to bude s přáteli, kamarády, rodinou či při osamělé meditaci; na starých nebo nových místech a možná... možná se při tom někde potkáme. Svět je malý... 

Vaše kamarádka Ruth Bogoczová - alias "Dýka"